Články
Veliký tvůrce Jaroslav Horejc
Milan Krejčí
Třetího dne roku 1983 skonal Jaroslav Horejc. Letos by se dožil 97 let.
Narodil se v Praze 15. června 1886. Byl posledním příslušníkem generace, která
v různých pojetích a polohách vztyčila budovu moderního českého sochařství.
Vytvořil originální a nenapodobitelné dílo. Veřejnost se s ním v posledních
letech mohla seznámit na třech výstavách: v roce 1971 s užitým uměním (Uměleckoprůmyslové
muzeum v Praze), v roce 1976 s výběrem sochařských prací (Galérie hl. m. Prahy)
a v roce 1982 s kresbami (Národní galérie). Vyučil se rytcem a řemeslnická
léta trvale poznamenala tohoto velikého dělníka umění činorodostí, profesionální
náročností, vztahem k materiálům i k uměleckému průmyslu. Jeho tvůrčí biografie
je přeplněna plody práce. Koneckonců obsáhla tři čtvrtiny našeho století ...
V roce 1910 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Už za studií se
podílel na výzdobě budov. Studoval v přípravce J. Drahoňovského, pak tři roky
ve speciálce S. Suchardy. Kotěra a Sucharda mu ve škole říkávali "Originalita",
jeho studentská tvorba se vymykala vlivu učitelů. Dík Suchardovu pochopení
mohl rozvíjet svou individualitu. Šel od počátku cestou, na níž ho nikdo nepovzbuzoval.
Jeho umění cílilo v souladu s postulátem secese k tomu, aby vnášelo krásu
do života všech lidí a na každém kroku. Od roku 1910 spolupracoval s družstvem
Artěl, pro něž vytvářel skleněné vázy a dózy na šperky. O rok později se stal
členem SVU Mánes, s nímž až do roku 1926 vystavoval. Od roku 1919 byl profesorem
Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde působil i po její přeměně ve Vysokou
školu uměleckoprůmyslovou až do roku 1948.
Už krátce po první světové válce dosáhl významných úspěchů doma a v zahraničí.
V letech 1920-1924 spolupracoval s ateliérem Š. Ratha v Kamenickém Šenově,
pro který navrhl pět skleněných řezaných pohárů (Bakchus, Praha, Země Kanaan,
Tanec a Tři bohyně), za něž na mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži
(1925) získal Velkou cenu. Po odchodu do důchodu tvořil až do sedmdesátých
let. V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1981 mu byl udělen
Řád práce.
Vytvořil kolem tří tisíc prací - soch, dekorativních i drobných plastik, reliéfů,
náhrobků, skleněných váz, medailí, mincí, nádob, šperků, mříží, kovových.
doplňků, keramických předmětů, děl různého určení v rozmanitých materiálech.
Po léta byl oceňován jeho přínos pro užité umění, okolo sochařské tvorby se
však chodilo v rozpacích. Teprve v těchto letech dochází v pracích P. Wittlicha,
V. Procházky a dalších autorů k jejímu vysokému ocenění a včlenění do dobových
kontextů.
Od studentských časů Horejce uchvátil archaismus, předklasické umění egejské
oblasti i etruské umění. Ovlivnil jej Bourdelle, který v Praze ocenil jeho
osobitost. Působila na něho italská renesance, kterou jezdil po dvacet let
do země zrodu obdivovat. Úzkostlivě se vyhýbal zajetí konvence, kopírování
a dobovým proudům, přesto neunikl vlivům symbolismu a secese. Jeho umění se
rodilo v opozici k iluzívnímu naturalismu a tradicionalismu. Byl nejvýraznějším
představitelem odnože novoklasicismu v českém sochařství, čerpající především
z mytologických zdrojů.
Trpělivou péči věnoval povrchu• tvaru a.secesí ovlivněným liniím svých protáhlých
figur s poměrně malou hlavou, se zdůrazněnými svalovými partiemi, s hladkou,
oblou modelací. Výrazem mnohdy připomínají starořecký archaický úsměv, přitom
však působí životně. Nepopisuje, ale hodnotí přírodu, ovšem tak, aby nebyla
v konfliktu s jeho příznačnou stylizací. S tímto pojetím podivuhodně souzní
vrstva čerpající z atmosféry symbolismu, jež stylizaci dodávala niternější
obsah. Prolínání těchto východisek je zřetelné i na alegorických kompozicích
a figurách z pozdějšího období, kdy si, podle V. Procházky, dobývá čestné
místo v širokém mezinárodním kontextu tzv. "Art Deco".
Petr Wittlich oprávněně říká, že " ... jedinečnost Horejcova archaismu,
jak ve srovnání s ostatními, tak i zahraničními sochaři tohoto zaměření, nespočívala
v celkové stavebnosti, ale právě v psychickém protváření modelace ... ",
jež lze přičítat působení imaginativní složky estetiky skupiny SURSUM, s níž
umělec v roce 1912 vystavoval. Jeho solitérní sochařství je ve své podstatě
dekorativní, aniž by ulpělo ve schématu ornamentální výzdobnosti a postrádalo
obsahový náboj. Ve tvářích figur bývá skryta výrazová tajuplnost Orientu i
starořeckých kúroi. Vedle ženské něhy a půvabu jej přitahují vášnivé, bojovné,
silné typy. Celý umělcův život i jeho skon provází nesoulad mezi významem
a originalitou tvorby a jejím domácím nedoceňováním. Někteří na ten rozpor
marně poukazovali. Jiní psali, že Horejc patří ve světě mezi nejznámější české
sochaře a jeho odvážné stylizované plastiky se nedají s ničím srovnávat. Nejednou
byl mimořádně oceněn za hranicemi.
Převažující dekorativní povaha po léta odsuzovala Horejcovu sochařskou tvorbu
k outsiderství. Zračilo se v tom podcenění úlohy dekorativnosti, jež je přece
vlastní celé výtvarné kultuře a nemůže být ztotožňována s bezvýrazností a
bezobsažností. Horejc byl svým ustrojením především sochařem. Navzdory pomíjivým
představám o "méněcenné" dekorativnosti úspěšně usiloval o sepětí
smyslu pro realitu s fabulací, osobního s nadosobním v nadčasové tragičnosti,
o obecně lidský typ, o soulad njterných vztahů s hrou svalů, světla a stínu,
pohybu, reflexů i barev. Akcentoval prioritu celku před detailem, aniž by
ochuzoval psychickou charakteristiku. Prokázal to i na portrétech. Na sochařské
erudici a invenci, odvážné stylizaci a znalosti materiálů stavěl ostatní odnože
svého mnohotvárného rozpětí.
Obtížně bychom hledali sochaře, který po desítky let tak intenzívně a zdárně
spolupracoval s významnými architekty (monografista by jich napočítal sedmnáct!).
Kotěra, Fanta, Hypšman, Hilbert, Machoň, Zázvorka a jiní vyhledávali součinnost
s Horejcem. Jeho figury a reliéfy krášlí četné budovy. Pro Svatovítský chrám
vyzdobil kapli sv. Ludmily, Horejcovu signaturu nese též dřevěný reliéf v
kůrové kapli a hlavně mříž s alegorickými motivy měsíců na Zlaté bráně, jimiž
se symbolicky přihlásil k mánesovskému odkazu a vyjádřil spjatost se životem
a prací českého lidu. Jeho plastiky zdobí dvě pražská ministerstva, karlínskou
záložnu, ředitelství spojů v Pardubicích, záložnu ve Strakonicích, spořitelnu
v Hronově aj. Podílel se na výzdobě Národního památníku na Vítkově. Za sochařské
vybavení interiéru kaple J. A. Komenského
v Naardenu mu byl udělen řád Orange Nassau. Náhrobky - Jiráskův v Hronově,
Heverochův, Řivnáčův a další v Praze dokazují, jak právě filozofická dřeň
jeho projevu souzněla s posláním funerální plastiky. V jiné rovině to lze
říci i o pomníku padlým ve Dvoře Králové nebo o plastikách zdobících prostranství
(např. Odpočívající na pražské Štvanici nebo Žena s amforou v parčíku u pražské
Čertovky). Neobyčejně významnou složkou byla působnost v užitém umění. Pronikavě
průkopnicky ovlivnil především sklářský obor, říkává se, že vrátil sklárnám
vkus a náročnost. Repliky jeho zmíněných pěti váz jsou ve světových muzeích
v New Yorku, v Paříži, ve Stockholmu. Vrcholnými díly v této oblasti byly
rozsáhlý šestnáctidílný reliéf Země a lidé (1937), určený pro Palác národů
v Ženevě (nyní ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze), prokazující
symbiózu kompoziční uvolněnosti, sochařské virtuozity a smyslu pro sklářskou
specifiku, a také váza Moře a země, vytvořená pro XI. trienále v Miláně (1957).
Dalekosáhlá byla jeho působnost v uměleckém zpracování kovů a medailérství.
Byl autorem četných tepaných reliéfů a medailí (např. s motivem J. Mánesa,
s autoportrétem). Předválečná desetikoruna a dvacetikoruna patří k výtvarně
nejhodnotnějším československým mincovním emisím. V oboru uměleckého zpracování
kovů po léta působil i na uměleckoprůmyslové škole. Vychoval řadu umělců,
j ež ovlinil svou uměleckou a řemeslnou náročností, erudicí, citem pro materiál,
pracovitostí i po Suchardovi zděděnou schopností umožnit žákovi osobitý rozlet.
Jako většina čelných sochařů "zapisoval své výtvarné myšlenky kresebně".
"Kdybych neviděl ty věci napřed na papíře, tak by nevznikly", prohlásil.
Jeho způsob kresebného vyjádření plastiky se zčásti uchoval v galerijních
sbírkách, v pozůstalosti jsou i pozoruhodné akvarely z cest.
Horejcova tvorba je zastoupena ve sbírkách Národní galérie, Uměleckoprůmyslového
muzea i dalších ústavů, zejména pak - především dík velkorysému umělcovu daru
- ve sbírce Galérie hl. m. Prahy. Proslavil české umění jako málokdo. Přesto
- s výjimkou řezaného skla ve světových galériích, výzdoby v Naardenu, replik
Lučištníka a některých dalších prací je o něm dodnes ve světě známo málo.
Proč to však vyčítat světu, když u nás se jeho nedávný odchod ve sdělovacích
prostředcích setkal se zarážejícím nezájmem a neznalostí. Není to důkaz, že
především my sami zůstáváme hodně dlužni docenění jeho významu v souvztažnosti
českého (i evropského) umění 20. století?
Dílo vpravdě renesanční Horejcovy osobnosti je nezastupitelným, svébytným
článkem novodobého českého sochařství. Představuje v neopakovatelné a esteticky
vytříbené podobě osobité sepětí hodnot antiky, renesance i moderního umění,
hodnot Východu i Západu, domova i světa, sepětí profesionality a invence,
vyznívající v polyfonii poselství staronové, stále podmanivé krásy.